and bobotic said...

Co bych měl psát?Slova ze mne padají, jako lupy. Třesu hlavou a místo myšlenek tohle. Pokud se skloním, mohu pod sebe dát papír a pak sledovat vypadlá slova, hledat smysl. Ale? Ale kdo by stál o lupy, byť vlastní? Ne. Není co psát. Mohu jen třepat a doufat, že to co se poskládá, jednou bude dávat smysl. Zatím jen sbírám papíry. Občas je setřepu dohromady. To když mi je smutno. Třeba jako teď. Pak na ně koukám a snažím se z nich věštit, jako z kávové usedliny. Slovo za slovem, přes sebe podivně poskládané. Nemají smysl, ale probůh, mám já snad nějaký? Mám hledat ve svých lupech víc, než nevidím kolem sebe ve svém životě? A přesto doufám, hledám. Vtip je v tom, že když fouknu na papír, objeví se nové uspořádání. Hledám tak odpovědi na otázky, kterým nemám sílu čelit přes den. A když se mi nelíbí, to co nacházím, švindluji. Tu fouknu víc napravo, tu nalevo... A zjišťuji, že i lupy umí lhát. Jenže kdo vlastně lže? Dál třepu hlavou. Stále ještě věřím, že když lupy se promíchají se slzami, dají mi to co hledám. Občas těch slz padá víc než lupů. Tupá! Dej mi sílu věřit. Pak to co chci, najdu i mezi lupy.

Ajj vždycky jsem se tomu smál, když mi přátelé vykládali jak se mordují s registrací stránek do vyhledávačů. A dneska? Snažím se dostat své stránky o čaji z Gruzie do vyhledávačů, snažím se zaregistrovat svou firmu do Seznamu ... aaaa peklo. Dvě hodiny a mám pocit, že se mi ještě nic nepovedlo. :(

Na ulici mě zarazil jarní splín a tak jsem se otočil a dal s ním řeč. Prej stárnu. Nu co, to vím. A pak se mi vysmál, se vším co po kapsách měl. Tři kříže na krku a v podnájmu bydlím, za 6 tisíc škole poskoka dělám, trénuji na poslední velké závody... tak jak ostatní párdové, a film bych též nechat mladším. Navíc do jedniného bonusu, co tento život dává, výletu do Brazil, mi spadl balvan zamítnutí. Těžko s ním půjde hnout.

Šaškuji tady, aspoň dnes mám ten pocit. Změnil jsem priority: Z "Dělej to, co má smysl" postupně na "Dělej to, co tě baví" až k "Dělej to, co nejvíc sype". Hledání významu jsem změnil za flow – bezmyšlenkového plynutí "věčné" zábavy (až televizní) a když už jsem se jí přejed a nedokážu se dál bavit, tak beru to, co mi hází staří – prachy. Ještě to mi zbývá. Věřím, že alespoň v nich je smysl. Že to má nějaký význam. Třeba teď jej nevidím, ale až zmoudřím... třeba pochopím proč. 

Zatím jdu dál flintu do žita házet. 

Šuškání kolejí, jako vodopád. Oči čtou a hlava se schovává, nechce myslet a čtení "nemyšlení" nabízí.
Jen tak plácat čas. Pche. Jak začít? O čem začít? Je potřeba vůbec začínat? Všude se vznáší křídla snů, víčka ztěžkla, hledím do noci vstříc černé marnosti.
Pche, už podruhé. Pár slov, mezi nimi pauzy tak široké, že čtenář nepodlehne pokušení přeskočit mezi nimi a kniha mu vypadne z rukou. Usnul? Kéž by.
Tady nenajde nic, jen vláčné zvláštnění. Neprodejné a stejně neužitečné. Na co by se přišel ptát? Co hledá na stránkách? Z jeho odhodlanosti čpí jediné: neochota zanechat čtení! Marní čas, a já mu mám pomoc chlácholit svědomí! Já? Já! a lékem... pche.
Chtěl by jen plout po stránkách. Chtěl by dojít k triviální zápletce, k jakémus vyvrcholení... k pocitu, že čtení mělo smysl. Jenže ne! Pořád mu budu připomínat, že marní čas a já – jsem jen zástěrkou. Nevzdává se. Neodraditelný. Možná posedlý?
Nemoc zvaná prázdný život a lék? Rozptýlení. Schovávání se za akci. Hlavně ať úzkost nezíská prostor pro připomenutí prázdnoty bytí. "Je to, co budeš dělat zítra, opravdu tím, co chceš?"
Možná místo čtení je lepší zapnout televizi. A nebo vyjít do společnosti. Společnost... to je dobrá nálepka pro prázdění času – "udržování kontaktů". Chce to jen marketing slova. To naopak televize je fakt hloupá a máš-li na víc, brzo se mohou objevit výčitky. Ale co když je společnost daleko? Zkus koníčky! Věřil bys, kolik lidí ještě dnes sbírá známky? A kolik kouká na fotbal?
Nečti už? Nechtěj po mě, abych byl lékem? Tohle není rozptýlení?
K sakru! Proč myslíš, že píšu? Tahám se tady po celém papíře. Snažím se ze všech sil. Ale na zádech už stékaj kapky úzkosti. Natáhnu nohy a nechám se vláčet chvíli za rukou. Co teď asi napíše? Přepínám vědomí do sledovacího modu.
Jde ti opravdu jen o čtení? Pokud jo, tak proč si trochu nezacyklit? Co takhle začít znova od první stránky? Já k tomu nemám odvahu. Vrátit se, znamená mít důvod. Vrátit se, znamená aktivitu. Překonat modus sledování, vykročit z něj. Vrátit se, znamená dostat se za bod, od něhož není návratu. Čas, kdy se nadýchneš a ... zamrazí. To není osvěžení. A husí kůže není od zimy. Probudíš se?
Tak jo. Už tě, můj čtenáři, nechám být. Zůstaň si.
Jseš?
Doufám.

Musím uznat, že policie včera dobře zapracovala. Tolik plešek! Když procházeli kolem tak jsem cítil úzkost. Bylo mi z nich špatně. Nešlo o to, že to většinou byla děcka (75% do 20 let), ale o to, že se organizují kolem takových myšlenek. Že je sjednocují idee a pocity nenávisti. Jenže nechci psát o to. 

Děsí mě totiž jiná věc. Kdokoliv se chtěl účastnit demonstrace musel projít policejní kontrolou. Legitimovat se, sundat brýle a nechat se natočit na video. Nejen že mi to příjde jako ponižování, ale navíc jako precedens ke způsobu omezování svobody shromažďování. Pokud se teď osvědčí, tak proč příště jej nepoužít u levičáků? A dál u komunistů... 

Byrokratům roste kartotéka a zakládají se osobní spisy. "Vy jste se tehdy a tehdy účastnil demonstrace za ..., víme co jste zač!". Ne nelíbí se mi to. S ideologií se musí zápasit jinak, než posilováním státu na úkor soukromí. Prostor veřejný je jedna věc a prostor veřejný kontrolovaný státem další. Možná že identifikace "problematických" jedinců je tímto snažší a výkon práva (třeba potrestání hajlování) pak snáze proveditelný, ale efektivita nástroje by neměla zastírat jeho druhou stranu. Tím, čím dnes řežeme do nacionalistů, tím zítra někdo může řezat nás. A odvolávat se bude na to, že je to zaběhaná praxe!

Myslím, že už teď je málo cest, jak občané mohou vstoupit do veřejného prostoru a aktivně skrz něj apelovat na politiky. Pokud politici dostanou další nástroj na podvázání otevřenosti veřejného prostoru jak příště vyjádříme nespokojenost?

Náckové jsou sice dementi, ale mám z nich menší strach než z lidí, co dneska sedí v parlamentu.

Pro němčináře a portugalštináře – vzkaz Hitlera pro "juventus"

In my spare time I have been teaching the orgasm to speak. Given her propensity for quiet, combined with my childhood training that silence is golden, this has proved a difficult task. I try to convince her that accomplished lovers like myslef are soothed, even enticed by the sound of her voice. Tonight at long last she talks in breathy whispers. Every human is an instrument to be played by an orgasm, she says. Some make no noice. Others produce an alarming array of discordant notes and can frighten away even the most determined orgasm. But the best sort of human has perfect pitch and carry orgasm and person alike to a world from which there is no return. 

I am very sad when I hear this, to learn that my body is not the ideal form of transportation for orgasms.

Našel jsem v knížce The book of Orgasms (Nin Andrews) na stánkách, na kterých byly přilepeny už suché houbičky (btw. už zase rostou potvory). Jinak navštívil jsem Hradec – Králové a musím říct, že výstava moderního umění mě dost dostala – ćekal jsem nudu podobnou brněnské výstavě... ale hmm Hradec.

Jinak klasika – není nad to, chodit zhoubovaný po Kuksu a smát se těm šíleným sochám (zvláště série alegorie neřešti je vážně vypečená) . No jo, to jsou ty pracovní teambuildingové akce :)